Když se řekne Jarek Nohavica, většina z nás si ihned vybaví zvláštní směsici melancholie a humoru, která je vlastní jeho písním. Ale za slovy a akordy, které zná celé Česko i sousední země, stojí člověk – a za tím člověkem stojí často ještě někdo další. Někdo, kdo je ukrytý v zákulisí, přesto však drží nitky všedních dní pevně v rukou. Pro Jarka Nohavicu je tím člověkem jeho dlouholetá žena Martina. A ačkoliv Nohavica své soukromí bedlivě střeží a na společenských akcích jej málokdy zahlédnete jinak než samotného, jeho vyprávění o rodině a partnerském soužití jsou často upřímná, syrová a překvapivě otevřená.
Ve světě, kde sláva bývá často synonymem pro skandály a rozvody, je příběh Nohavicovy rodiny malým zázrakem. Když s Martinou začínali, byli mladí a plní ideálů. Jejich vztah začal v době, kdy Jarek narukoval na vojnu – už tehdy byli dva roky manželé. Málokdo si dnes dokáže představit, jaké to muselo být, když mladý písničkář s hlavou plnou veršů a melodií vyrazil do světa, zatímco Martina zůstávala doma a starala se o rodinu. Jejich korespondence z té doby je prý plná naděje, ale i obav, jestli všechno zvládnou. A právě v těch letech se začaly rýsovat i první stíny partnerských neshod, které jsou přirozenou součástí každého vztahu.
Nohavica neváhá přiznat, že rozhodnutí stát se hudebníkem na volné noze nebylo pro jeho ženu vůbec jednoduché. „Žena to se mnou neměla snadné. Nechtěla, abych šel na volnou nohu, měli jsme už dvě malé děti,“ vzpomíná s nostalgií i špetkou lítosti. Martina byla pragmatická, měla ráda jistoty a představa, že jediným zdrojem příjmu bude nejisté písničkářské řemeslo, ji děsila. Pro Jarka to ale byla otázka vnitřního naplnění, něco, co zkrátka musel udělat – jako když pták v kleci cítí, že nadešel čas rozepnout křídla. A právě v těchto okamžicích se ukazuje síla partnerského vztahu.
Když se Nohavica odhodlal k velkému kroku a opustil zaměstnání knihovníka, věděl, že riskuje nejen svůj profesní život, ale zároveň klade velkou zátěž na ramena své ženy. Martina to neměla lehké – musela zvládat domácnost, děti i každodenní starosti s penězi. Často prý Jarkovi vyčítala, že není dost „nohama na zemi“, že žije příliš ve svém světě písní a básní. Byly momenty, kdy na něj možná pohlížela s obavou, že se spletl, že to nevyjde. „Nebýt jí, tak bych to nepřežil,“ říká dnes Nohavica – a není to jen fráze. Právě ten nenápadný, tichý pilíř domova, který Martina vytvořila, umožnil Jarkovi v klidu tvořit.
Jejich vztah je jako stará, pevná loď, která už přečkala nejeden bouřlivý příval. Přestože Nohavica často cestuje za koncerty a jeho pracovní povinnosti jej vedou napříč republikou i za hranice, vždycky se vrací domů – do vily v Ostravě, kterou si s Martinou vysnili a společně vybudovali. Právě tady, mezi starými knihami a klavírem, se odehrává to nejdůležitější.
Martina mu prý někdy vyčítá jeho roztěkanost, občasné zapomínání na domluvené věci, nebo že místo pomoci s domácností raději skládá nové texty. Ale i to je součástí života s umělcem, který své povolání vnímá jako poslání. Když Nohavica zpívá o lásce, smutku, radosti i zklamání, nachází se v každém slově a tónech otisk toho, co žije doma. Je to symbióza, která není vždy jednoduchá, ale stojí za to.
Pokud bychom měli jejich příběh přirovnat k některé z Nohavicových písní, byla by to balada – křehká, plná citlivých nuancí, kde se střídají chvíle pochybností s okamžiky naprostého porozumění. Nohavicova otevřenost a upřímnost v rozhovorech je vzácná. Nevyhýbá se stínům, ale současně nezapomíná velebít světlo. Sám často říká, že za jeho úspěchem stojí právě Martina, která ho podržela, když na tom byl zle, která mu nastavovala zrcadlo a dokázala ukázat, co je v životě skutečně důležité.
Když se dnes Jarek Nohavica ohlíží za svým životem, není to jen řada vyprodaných koncertů, proslulých písní a ocenění. Jsou to hlavně chvíle, kdy se mohl spolehnout na ženu, která jej sice občas kárala za jeho zasněnost, ale nikdy ho neopustila. A možná právě proto jeho písně zní tak opravdově – jsou totiž odrazem života, který není vždy snadný, ale je naplněný láskou, vírou a vděčností za to, že na své cestě nebyl nikdy docela sám.
