Když se řekne Bedřiška, málokdo si představí jen řadové domky z padesátých let.

 Pro své obyvatele znamená tahle kolonie mnohem víc než jen místo, kde složí hlavu. Je to domov s velkým D, kde se každý pozdrav počítá, kde sousedské vztahy nejsou jen prázdnou frází a kde se z obyčejných lidí stávají hrdinové vlastních životů. Právě proto není divu, že když přišla hrozba demolice, ozval se jednotný hlas: „My odsud neodejdeme.“

Bedřiška má svůj vlastní rytmus, vlastní příběhy a také vlastní hymnu, kterou si místní zpívají při společných setkáních.

 Právě tady vznikla komunita, která by byla ozdobou leckterého dokumentu – a také se o ní dokumenty točí. Když sem přijela německá režisérka Tabitha Potthoffová natáčet příběhy Bedřišky, řekla: „Taková komunita soužití Romů a Neromů v Německu neexistuje. Je to něco jedinečného.“ To, co jiní hledají v učebnicích sociologie, tady prostě žijí.

A možná právě v té obyčejnosti je Bedřiška neobyčejně silná.

Obyvatelé finských domků tu společně pěstují zeleninu, slaví svátky, pořádají výlety a podporují jeden druhého v těžkých chvílích. Nejde o žádnou utopii – spíš o místo, kde si lidé navzájem vidí do oken, ale také do srdcí. Osmý březen, Vánoce, začátek školního roku – všechny tyto události tu mají zvláštní kouzlo, protože je Bedřiška slaví po svém: spolu.

Když město oznámilo, že domky jsou za hranicí životnosti a že je třeba je zbourat, Bedřiška se semkla.

Společné porady, dopisy na radnici, petice, veřejná vystoupení – to vše je teď součástí života v kolonii. „Já tohle mám vyměnit, mám jít někam do paneláku? Nikdy v životě, tady zůstanu, budu bojovat tady za to,“ říká jeden z obyvatel a v jeho hlase je slyšet rozhodnost i hluboká láska k místu, které formovalo jeho život.

Pro mnohé je Bedřiška místem, kde znovu objevili důvěru v sousedy a kde si mohli vybudovat domov vlastníma rukama.

Někteří investovali nemalé peníze do zlepšení bydlení – ústřední topení, zateplení, nové zahrádky. A přesto jim není dovoleno pokračovat: „My si nemůžeme nic opravit, ani zateplit,“ zní z úst obyvatel, kteří chtějí žít důstojně, ale cítí se být na okraji zájmu města.

Jedním z nejsilnějších okamžiků byl nečekaný, skoro až absurdní protest v podobě obrovského lejna zaslaného starostovi. Je to symbol vzdoru, ale i zoufalství – když všechny jiné způsoby selžou, zbývá už jen humor a nadsázka. Bedřiška tím ukazuje, že i v těžkých chvílích si umí zachovat nadhled.

Obyvatelé Bedřišky nejsou proti pokroku.

Nechtějí stát v cestě rezidenčnímu bydlení, jak o tom mluví vedení města, ale chtějí být jeho součástí – po svém. Nabízené byty nebo nová Vesnice soužití pro ně nejsou domovem. Jedna z mluvčích, Eva Lehotská, k tomu říká: „Plánujeme výlety, rozvoj komunitního centra, zasloužíme si šanci.“ Tohle není jen boj za střechu nad hlavou, ale za zachování jedinečné identity místa.

Příběh Bedřišky je ukázkou toho, jak může být komunita silnější než jakýkoli úřední papír. Místní nechtějí být jen pasivními figurkami v rozhodnutí o svém osudu. Chtějí dokázat, že domov není otázkou stavebního povolení nebo tržní hodnoty pozemku, ale především vztahů, vzpomínek a společného úsilí.

Boj o Bedřišku je bojem o zachování kulturního dědictví a skutečné sousedské solidarity. Je to boj o právo rozhodovat o vlastním životě a o tom, kde a jak bude člověk žít. Ať už bude výsledek jakýkoli, obyvatelé Bedřišky už teď dávají celé Ostravě lekci z odvahy, sounáležitosti a nezdolné vůle. Protože někdy je největším hrdinstvím právě to – zůstat a bojovat za domov.