Byl to běžný srpnový večer v roce 2020. V jedenáctém patře bohumínského panelového domu se koná rodinná oslava – jeden z těch obyčejných momentů, které tvoří životy obyčejných lidí. Smích, rozhovory, možná i toast na něco krásného. Nikdo z přítomných netuší, že za dveřmi bytu stojí muž s kanikem benzínu a zapalovačem v ruce, připravený proměnit jejich štěstí v peklo na zemi.
Zdeněk Konopka nebyl žádný anonymní psychopat z filmových scénářů. Byl to obyčejný muž, jehož manželka od něj odešla a našla útočiště u svého syna. Právě tam se konala ona osudná oslava. Požár v Bohumíně se tak stal tragickým příkladem toho, jak může osobní selhání a touha po pomstě eskalovat do nejhorších možných rozměrů.
Psychiatrička Džamila Stehlíková to vystihla přesně: "Pomstychtivost je nejkrutější a nejdestruktivnější lidská vášeň." Konopka ztělesňoval tuto větu doslova. Když polil dveře benzínem a zapálil je, nepřemýšlel o dětech, o těhotné ženě, o nevinných lidech uvnitř. V jeho mysli existovala pouze ona spalující touha po pomstě.
Tragédie bohumínského požáru se odehrála s rychlostí blesku. Plameny se šířily panelákovou chodbou jako rozlitá láva, odřízly únikové cesty a proměnily byt v past smrti. Čtyřem lidem se podařilo dostat na balkon a přelézt k sousedům – byli to ti šťastní, kteří měli správnou kombinaci odvahy, fyzické zdatnosti a několika vteřin náskok před plameny.
Ale pět lidí, včetně těhotné ženy, se rozhodlo pro skok z okna. Představte si tu hrůzu – stát na okně jedenáctého patra, za zády cítit žár plamenů a před sebou vidět pouze prázdnotu. Není to rozhodnutí mezi životem a smrtí, je to volba mezi dvěma druhy smrti. A pak tu bylo šest lidí, mezi nimiž byly i děti, kteří z plamenů už nevyvázli.
"Já jsem viděla pět lidí, jak vyskočilo z toho domu. Hořelo a ještě jsem tam měla vnuka, kterému jsem zakrývala oči, ať to nevidí. Utíkali jsme pryč, protože vlastně vyskakovala hořící těla," vzpomínala očitá svědkyně. Tato slova nejsou jen popisem tragédie – jsou to slova, která se vryjí do paměti a která se nedají vymazat.
Žhář Zdeněk Konopka byl zadržen přímo před domem s popálenýma rukama, stále držel zapalovač. Když se ho zeptali, zda považuje za adekvátní zapálit byt a upálit lidi, odpověděl cynicky: "Oni to měli uhasit, tam na to bylo dost chlapů." Tahle věta odhaluje nejen jeho naprostou lhostejnost k lidským životům, ale také perverzní logiku, která ho k činu dovedla.
Božena Farbanová, matka jedné z obětí, našla slova, která vystihují nejen její bolest, ale i pocit celé společnosti: "Je to zrůda hnusná, nechci být sprostá. Ale my se na to díváme každý den a budeme to prožívat, dokud budeme žít, všichni."
Její slova o bohumínském žháři nejsou jen výrazem hněvu – jsou to slova matky, která ztratila dítě kvůli sobeckému činu jednoho člověka. "Vím, že už ji nikdy neuvidím," dodává a v těchto prostých slovech je obsaženo nekonečné trápení, které žádný soud a žádný trest nemůže odčinit.
Dnes před bohumínským panelákem připomínuje nejtragičtější požár v České republice žulová deska. Stále tam hoří svíčka na památku jedenácti obětí. Je to tichý pomník lidské krutosti, ale také připomínka toho, že někdy může jeden rozhodnutí změnit desítky životů navždy.
Tragický požár v Bohumíně se stal symbolem toho, jak tenká je hranice mezi obyčejným životem a nenapravitelnou tragedií. Ukázal nám, že zlo nemusí mít tvář monstra – může mít tvář zklamaného muže s benzínem a zapalovačem, který se rozhodl, že jeho bolest ospravedlňuje zničení všeho ostatního.
Pět let uplynulo, ale bolest zůstává. A s ní i otázky o tom, jak zabránit tomu, aby se podobné tragédie opakovaly, jak rozpoznat nebezpečí dřív, než je příliš pozdě, a jak žít dál, když se zdá, že svět ztratil smysl.
