Představte si ráno, kdy východ slunce zalévá ulice města jemným zlatavým světlem. Havířské rodiny se probouzejí do všedního dne. Některé matky připravují dětem snídani, jiné chystají svačiny pro své muže, kteří se brzy vydají na šichtu. Mezi nimi jsou i ti, kteří míří na důl Dukla v Havířově, aby zde odvedli svou tvrdou práci. Je to práce, která je nebezpečná, ale také nezbytná – uhlí pohání průmyslové srdce Československa, vytápí domácnosti a pohání vlaky. Havíři jsou páteří společnosti, tichými hrdiny, kteří denně sestupují do temnoty, aby zajistili světlo.
Ale to ráno 7. července 1961 přineslo místo slunce mrak tragédie. Co začalo jako obyčejná šichta, skončilo jako jedna z nejhorších důlních katastrof v historii Československa. V útrobách dolu Dukla, kde panoval nesmlouvavý tlak na výkon, se zrodilo peklo. Technické závady, lidské chyby a osudová nešťastná kombinace okolností vytvořily smrtící koktejl, který si vyžádal 108 lidských životů.
Havířská práce byla nejen fyzicky, ale i psychicky náročná. Každý, kdo se do dolu vydal, věděl, že se může stát cokoli. Ale i přesto havíři snili. Snili o lepším životě pro své rodiny, o tom, jak jednou postaví dům, pošlou děti na studia, odjedou na dovolenou. Byli to obyčejní muži s obyčejnými sny. Jenže v ten den se tyto sny rozplynuly jako dým, který zaplavil důlní šachty.
Katastrofa začala požárem dopravního pásu, který se rychle rozšířil do ostatních částí dolu. Hustý černý kouř a toxické plyny se valily šachtami a uvěznily havíře hluboko pod zemí. Nebyla šance uniknout. Byli tam, v temnotě, s vědomím, že cesta ven už neexistuje. Mnozí z nich si jistě mysleli na své rodiny, na to, co po nich zůstane. Jejich poslední myšlenky patřily těm, které milovali.
Každá havířská rodina žila v určitém napětí – v podvědomí věděly, že každá šichta může být tou poslední. Ale 7. červenec 1961 byl jiný. Když to ráno muži opouštěli své domovy, nikdo netušil, že je vidí naposledy.
Místní ženy, manželky, matky a dcery, čekaly na návrat svých milovaných. Když se však po městě začaly šířit zprávy o požáru v dole Dukla, čekání se změnilo v zoufalou nejistotu. Havířovy vdovy, jak se jim později začalo říkat, si tento den pamatují dodnes.
Jedna z nich, paní Marie, tehdy přišla o svého manžela Karla. „Ráno jsme spolu seděli u stolu. Smál se a říkal, že až přijde domů, pomůže mi s opravou plotu. Už nikdy nepřišel,“ vzpomíná s očima zalitýma slzami. Tyto ženy musely najít neuvěřitelnou sílu, aby pokračovaly dál, aby vychovaly děti, aby žily dál bez svých mužů, kteří pro ně znamenali všechno.
Důlní nehoda na Dukle nebyla jen tragédií osobní, ale také systémovou. Vyšetřování odhalilo, že za katastrofou stála kombinace technických a organizačních chyb. Nesmyslný tlak na výkon, zastaralé technologie a nedostatečná opatření na ochranu pracovníků byly jen některé z faktorů, které přispěly k této tragédii.
Po neštěstí se začala průmyslová bezpečnost v dolech více řešit. Zavedly se přísnější předpisy, modernizovala se technika a školení havířů se stalo důkladnější. Ale pro 108 mužů, kteří tam tehdy zahynuli, přišla všechna opatření příliš pozdě.
Dnes, když se na havířovském hřbitově v Šumbarku lidé scházejí k uctění památky obětí dolu Dukla, nejde jen o vzpomínku na konkrétní osudový den. Jde o připomínku odvahy a obětavosti všech havířů, kteří denně čelili nebezpečí, aby zajistili lepší budoucnost pro své rodiny a společnost.
Peklo v dole Dukla nás učí, že za každým číslem v tragické statistice se skrývá lidský příběh. Příběh o snech, nadějích, lásce a ztrátě. A tyto příběhy si musíme pamatovat. Protože jen tak zajistíme, že podobné tragédie nebudou zapomenuty a že z nich bude čerpáno poučení i pro budoucí generace.
