Každé odložené dítě v babyboxu je pro Ludvíka Hesse paradoxní směsicí uspokojení a smutku. Na jednu stranu je to potvrzení, že jeho dvacetiletá práce, která vyžadovala obrovské množství energie, odhodlání a nezdolné víry, není zbytečná. Na druhou stranu ale každé nové miminko v babyboxu představuje nemilosrdnou připomínku toho, že v naší společnosti stále existují hluboké trhliny, jež vedou rodiče k tak zoufalému kroku, jako je opuštění vlastního dítěte. „Odložených dětí je příliš. Když jsem zakládal první babybox, vůbec jsem nečekal, že bude důvod instalovat další. Byl jsem naivní,“ přiznává Hess.
Za každým odloženým dítětem se skrývá příběh, který je často plný bolesti, selhání mezilidských vztahů a nenaplněných očekávání. Jedním z těchto příběhů je i případ Soničky, prvního děťátka nalezeného v babyboxu v roce 2006. Byla jí teprve několik dní, když ji někdo, kdo už nemohl nebo nechtěl být jejím rodičem, vložil do bedýnky v Hloubětíně. Dnes je Sonička mladou ženou, ale její životní cesta byla poznamenána od samého počátku. „Každé dítě si zaslouží milující rodinu, a když vidím, že se to ne vždy daří, cítím zklamání,“ dodává Hess.
Odložení dítěte není nikdy jednoduchým rozhodnutím. Často se na něm podepisuje kombinace sociálních, ekonomických a psychologických faktorů. Některé matky jsou obětí domácího násilí, jiné žijí v hluboké chudobě, další se potýkají se stigmatizací, kterou přináší neplánované těhotenství. „Babyboxy jsou zrcadlem naší společnosti. Ukazují, že mezi námi stále existují lidé, kteří nemají jinou možnost než své dítě odložit,“ říká Hess. Ačkoliv babyboxy zachraňují životy, nejsou řešením příčiny problému, ale jeho důsledkem.
Hessova slova podtrhují význam komplexní pomoci rodinám v těžkých situacích. Zlepšení dostupnosti sociální podpory, prevence domácího násilí, edukace o antikoncepci a podpora matek v krizových situacích – to vše jsou klíčové kroky, které by mohly snížit počet odložených dětí. „Kdybych měl kouzelnou hůlku, přál bych si, aby všechny babyboxy byly bezdětné,“ říká zakladatel.
Ačkoliv babyboxy samy o sobě nemohou vyřešit všechny problémy, jejich existence je důkazem lidskosti a schopnosti pomoci v těch nejtemnějších momentech. Každý babybox je navržen tak, aby byl co nejbezpečnější a nejpohodlnější pro dítě. Jsou klimatizované, vybavené alarmem a systémem okamžitého upozornění zdravotnického personálu. „Každý týden dostáváme zprávu o tom, že babyboxy fungují. Testuje se to například tak, že do bedýnky někdo položí láhev s vodou. Je to pro nás důkaz, že jsme udělali maximum pro bezpečnost dítěte,“ vysvětluje Hess.
Vedle technických aspektů však babyboxy nesou i velkou emocionální zátěž. Hess má stále podrobnou evidenci o každém nalezeném dítěti, včetně toho, v čem bylo oblečené nebo jak byl ošetřen jeho pupek. Příběhy odložených dětí jsou často srdcervoucí, ale zároveň jsou také příběhy naděje. Naděje, že i dítě, které začalo svůj život za tak dramatických okolností, může najít nový domov a lásku.
Přestože počet odložených dětí je stále vysoký, Ludvík Hess věří, že se situace může zlepšit. Klíčem je podle něj prevence a osvěta. „Každému dítěti by měla být zajištěna šance na šťastný život. To je něco, na co bychom měli myslet všichni,“ říká s vážností v hlase.
Příběh babyboxů není jen příběhem o technologiích a inovacích, ale především o lidské empatii a odhodlání postavit se problémům čelem. Ludvík Hess nás svou prací učí, že i v těžkých chvílích existuje cesta, jak podat pomocnou ruku těm nejzranitelnějším. A právě to je odkaz, který by měl rezonovat i za hranicemi České republiky.
